95 let Jiskry

95. výročí založení Jiskry, stejně jako ta dřívější, jsou dobrou příležitostí se poněkud zastavit a zapřemýšlet, jakou cestu jsme až dosud ušli, jaká ta cesta byla a kam chceme jít v příštích letech. U Jiskry je cesta již velmi dlouhá, někdy poněkud zapeklitá, nikdy jednoduchá, ale přesto krásná. Je naplněna prací především pro děti nejnižšího věku, kdy si začínají uvědomovat, kde je jejich domov, kdy získávají představy o dobru mezi lidmi a také o zlu, se kterým je třeba se nespokojit, ale bojovat. To téma je vždy neobyčejně silné a v posledních letech, kdy se zločin tak často spojuje s penězi, snad ještě mnohem silnější a mnohdy zdánlivě nepřekonatelnější.
Musím se však v této chvíli s úctou sklonit před všemi, kteří v Jiskře vždy, a v posledních letech zvláště, působili a navzdory svým povoláním a osobním těžkostem se spojovali a vydávali na tuto cestu, která nepřináší ani hmotné statky, ani velká uznání. Jejich účast na společné cestě byla přirozeně různá, stejně jako její význam, ale nikomu nelze upřít snahu postavit se do společného šiku a svým diváků zprostředkovat poselství lepšího vidění okolního světa.
Jiskra při svém usilování vycházela z dlouhé tradice zakladatele Karla Hackera, jeho syna dr. K. Hackera i všech, kteří jim stáli nablízku. Tradice není mrtvá, lze s ní pracovat, rozvíjet ji a nacházet cesty, které vedou k cíli, k estetické, etické a emocionální výchově dětí. Ne vždy všechny úkoly té cesty byly naplněny, ale pokaždé šlo především o ně.
Jaké vklady dala Jiskře tradice? Především jí dala marionetu, loutku závěsnou na nitích či drátu. Tu uváděla na jeviště v iluzivním provedení, v jakémsi totálním oživení hmoty neživé, které bylo způsobilé přinést diváku zázrak žitý v jisté miniatuře. Oživení předmětu v životní velikosti naopak přináší děs. Ve spojení marionety a iluze ve své realizační části je přirozená rozdělená interpretace vodičů na jedné straně a mluvičů (dříve jsme říkali recitátorů) na straně druhé. To kromě jiného umožňovalo snadnější zastoupení interpretů, neboť hrát pro diváky pravidelně byl zákon. Pravidelnost v činnosti souboru byla podmíněna kázní a odpovědností. A toho všeho Jiskra po celou dobu své existence dbala. To ji nepochybně, stejně jako i jiné podobné soubory, dovedlo až do dnešních časů.
Otázkou nyní je, jak lze tento systém dále rozvíjet, jak lze toto divadlo zpřítomnit, aby vedle své přitažlivosti pro diváky vyhovovalo i jiným kritériím nalézajícím svůj výraz v jisté míře uměleckosti, byť samozřejmě v amatérském provedení. Jeden porotce v Chrudimi kdysi hovořil o muzeu. I když i muzeum má své pozitivní funkce - lze kánon Jiskry přesto zpřítomnit? Domnívám se, že ano.
Prvním prostředkem musí být objevná a zajímavá dramaturgie, která je pro členy souboru přitažlivá a baví je. Zároveň musí mít stejné vlastnosti i pro diváky. Musí je oslovovat a svými tématy dávat odpovědi na jejich současné problémy. O to Jiskra usiluje: vybírat vhodné náměty starší, dramatizovat tituly knižní literatury. Další cestou je také původní tvorba a tituly umělců, kteří měli k Jiskře blízko.
Další možností je kvalitnější scénografie, zahrnující vždy pro každou novou inscenaci nové loutky a nové scény především od profesionálních výtvarníků. Stejně významným dílem je scénická hudba a písně. Tak se také stalo, že většina inscenací se stala vlastně muzikály, v nichž písně se snaží posunovat děj a dát inscenaci trochu jiný rozměr. A konečně nelze zapomínat ani na režii, která v Jiskře významně pokročila, i když právě režie v loutkovém divadle je disciplínou z nejtěžších. Vzpomínám si, jak se inscenace dříve často zjednodušovaly, aby je soubor mohl co nejdříve uvést na jeviště. Dnes se naopak vyhledávají takové scény, které loutkáře motivují v hledání specifického pohybového vyjádření.
Přitom všem se Jiskra snaží hledat i jiné formy práce s loutkou. V nedávné minulosti to byly individuální výstupy s loutkou, v nichž se užívalo odkryté krátké vedení marionet i jiné typy loutek, anebo stejným klíčem vytvořené inscenace. A konečně v posledních letech dalším novým prvkem byla práce několika mladých loutkářů. Ti své vidění loutkovosti zasvětili práci s maňáskem, který se také z našich jevišť zvolna vytrácí.
Všechny uvedené znaky osvojované členy souboru jej vedou s jistotou do příštích let a mohou současně vypovědět mnohé o usilování Jiskry v posledních pěti letech.
Jakých bylo oněch posledních pět let v životě Jiskry? Mohou být různé názory, ale já přesto soudím, že šlo patrně o období nejúspěšnější. Podařilo se vytvořit více inscenací. V předchozích letech to byla vždy jedna jediná za sezonu, na víc nebylo sil. Zvýšil se i počet festivalů, na nichž Jiskra vystupovala, i množství zájezdů, včetně účasti na Loutkářské Chrudimi. Nuže, těch nových inscenací vzniklo šest. Jiskra si zahrála na 16 přehlídkách, na nichž uvedla 22 představení, zájezdů a vystoupení mimo vlastní scénu bylo 17 se 23 představeními. Z festivalů si odvezla 4 kolektivní ceny a 14 cen individuálních. Mezi festivaly se objevuje 2x Loutkářská Chrudim /Dvanáct Měsíců, Hloupá Barka/. V roce 2004 zvítězila na pražském festivalu /Děd Vševěd/, hrála také na Raškových Lounech, Loutkářských letnicích, Skupových Strakonicích. Tímto výčtem překonala Jiskra všechna předchozí pětiletá období ve svém životě, což se promítlo i do většího počtu odehraných představení; v každé sezoně jich bylo téměř 60.
Cesta byla zahájena v roce 2003, kdy Jiskra uvedla na krátkém vedení často hranou hru F. Čecha a V. Cinybulka Kašpárek vaří živou vodu aneb O pyšné base. Odkryté a krátké vedení loutek, možnost řady efektů v činnosti Jiskry nepoznaných, vytvořily představení, které bylo oceněno na pražském festivalu a hrálo se pak ještě na přehlídkách Loutkářské letnice /Český Dub/ a Slánské divadelní křižovatky. O rok později se na jeviště dostává Děd Vševěd, vzniklý textově v souboru a vítězící na pražském festivalu. Následně se pak hraje na Raškových Lounech /2004/.
Rok 2005 je rokem, kdy se na pražském festivalu objevují dvě inscenace. Obnovená /režijně a herecky/ inscenace Červené Karkulky a pak Voborníkovo uchopení pohádky Jana Drdy O Matěji a Majdalence, které bylo velkým překvapením festivalu. Vždyť mladá část Jiskry, k níž Pavel Voborník patří, bez jakékoliv předchozí průpravy předvedla inscenaci s řadou gagů, v potřebné zkratce a s velmi slušnými hereckými výkony a hlavně s velkým potěšením ze hry. Rok 2006 opět přináší dvě inscenace: nové zpracování pohádky Dvanáct měsíců a další dramatizaci textu Jana Drdy Hloupá Barka. Představení Dvanáct Měsíců spolu s hudbou Zdeňka Němečka a ve scénografii Miroslava Koubka bylo koncepčně vzdáleno od původního textu Boženy Němcové, a to nejen skloubením humorné nadsázky s tragickými znaky hry, ale i zapojením scénické hudby se scénografickými vklady do inscenace. První pohádka se hrála jak ve zvláštním pořadu inscenací v Chrudimi, tak na Loutkářských letnicích v Rakovníku, Drdova adaptace pak na Loutkářských letnicích v Přerově. Tím její cesta pro tento rok skončila.
Rok následující přináší na pražský festival opět dvě inscenace. Je to jednak upravená a zdokonalená Barka, jednak návrat do minulých let, Cinybulkův Ostrov splněných přání. Hloupá Barka získává jednu z kolektivních cen a s oceněními končí i Ostrov, který pro účely inscenace poprvé na amatérské scéně a zřídka i na té profesionální využívá videoprojekce. Barka pak po řadě zájezdů a po festivalu na Točníku zajíždí k svému uvedení i na Loutkářskou Chrudim. To všechno je výčet inscenací v uplynulém období, účastí na předních festivalech, a tedy úspěchů souboru. Co bude dál? To brzy uvidíme!
Není to ještě tak dávno, co amatérské loutkářství bylo v rukách metodiků tzv. Státní metodické péče, kdy se rozhodovalo o tom, jaký typ divadla je hodný podpory, co je užitečné a co ne. Na nejrůznějších fórech jsem se zarytě přel o význam loutkového divadla v jakékoliv jeho podobě, včetně té loutkářsky nejsvébytnější, kterou je loutkové divadlo jen s loutkami. Byl jsem často odmítán. Marioneta, ta loutka bez vývoje, rozdělená interpretace bez možnosti souhry loutkoherců a kukátka, běda přeběda! To říkali lidé bez vztahu k loutce a bez pochopení vývoje a všech souvislostí. O lidech, kteří to všechno prosazovali, dnes nechci psát, neboť oni patří již zapomenutí, k minulosti a nic po nich nezůstává. Co přináší onen nový pohled na náš obor? Jsou tu obavy o jeho existenci vycházející ze stále menšího počtu souborů v důsledku honby za penězi a slaboduchosti honců. Pozitivní roli sehrávají také profesionálové - nejen loutkářští - vracející se ke zdrojům loutkového divadla, kteří už znovuobjevili marionetu, ba i iluzivní divadlo včetně rozdělené interpretace. Nehledě ani k tomu, že formy nedávno ještě jednostranně preferované zplaněly a dětem přinášejí pouze mrckání s loutkou a podbízení divákům, kterým se přece líbí všechno.
Tvrdím proto, že každá loutkářská forma může být pozitivní a tudíž potřebná, pokud si ke svým divákům vytvoří potřebný emocionální vztah, pokud jim přinese poselství, které v nich zůstane i po rozsvícení v sálu po posledním aktu inscenace. Je pak jen dobře, nalézají-li stopy uměleckosti - tu ve větší, tu v menší míře. S rezidui uplynulého období jistého „úředničení" se nepochybně budeme setkávat ještě řadu let. Předvedou nám je i někteří porotci v Chrudimi nebo tamní seminaristé, ale vítězství jim už nepatří. Pokud amatérské loutkářství zanikne, nebude to jejich „zásluha", ale pouze objektivní podmínky, které loutkáře zaženou kamsi do kouta, aby přežili jen ti nejodolnější a nejschopnější.
Na závěr si dovolím ještě drobnou poznámku. Loutkové divadlo v Kobylisích /dnes Jiskra/ jsem navštěvoval se svým otcem, který v Jiskře hrál, od let, kdy jsem rozum začínal brát. Bylo to ještě dříve, než jsem vstoupil do školy. Na vše si pamatuji. Viděl jsem Broučky, hry K. Hackera ml., F. Čecha, Schmoranze a mnoho jiných. Děj jednotlivých her mi dnes uniká, ale přesto ve mně cosi zůstává. Poselství jejich tvůrců, které ovlivnilo mé životní zásady a proniklo až ke svědomí. Loutkám jsem za to vše vděčen. Zázrak oživení hmoty neživé je mocný zázrak. Kdo jej zažil, byť jej dnes i stokrát popíral, nikdy na něj nezapomene a také jej v duši nezapře. Kdo jej nezažil, toho lituji pro něj samého i pro nás všechny. Je třeba více loutkového divadla v našich krásných krajích.

JUDr. Petr Slunečko